Smrtihlav
Plamen svíce dovádí s černou tmou,
sedíc s knihou v klíně, bavím se tou hrou,
tu plamen se zachvěje, bázní je to snad,
a divný pocit se do mého srdce vkrad.
Ze stínu zrodí se žena v závoj oděna,
jak zvláštní, krásná i děsivá proměna,
a pohledem vpije se do mých očí,
když mocný strach s ní ke mně vkročí.
Cítím se polapen a spoután tím pocitem,
vidím svůj obličej ve víně rozlitém,
popsaný životem jak kniha v mém klíně,
pravda je přede mnou, ne v rozlitém víně.
Má ruka znavená vzdává se pojednou,
světlo svíce a tma v tu chvíli poblednou,
zvláštní dáma svléká svůj cizokrajný háv...
můj osud, má chvíle, můj motýl Smrtihlav.
